Historie Skuhrova Mlýna

Skuhrův mlýn leží v katastrálním území obce Zahrádky na Dvoreckém potoce, který objemem i vydatností patří k menším tokům, přesto poskytoval po několik staletí obživu nejednomu mlýnu. Mlýn i obec Zahrádky se nachází zeměpisně v Českomoravské vrchovině, jejíž nejvyšší vrchol Javořice rozděluje vody zde pramenící a tekoucí do dvou moří – Severního a Černého. Územím tohoto regionu neprotéká žádná velká řeka, jen několik potoků odvádí vodu z větší části na západ do Nežárky, Lužnice, Vltavy a Labe a z menší části na východ do Dyje, Moravy a Dunaje. Dvorecký potok přitéká od Panských Dubenek, protéká údolím k Doubravě, odvádí vody z okolí Domašína, Zahrádek a Horních Dvorců, od Zahrádek pokračuje hlubokým údolím přes Horní Dvorce (rybářské sádky) k tzv. Nuzovu pod Jilmem a vlévá se do Meziříčského rybníka, odtud pokračuje ke Strmilovu, protéká rybníky Hejtmanem a Ratmírovským a stává se jedním z přítoků Hamerského potoka a končí v Jindřichově Hradce v rybníce Vajgar a další cesta je již známá – Nežárka, Lužnice,Vltava, Labe a Severní moře. Hranice evropského rozvodí vybíhající z vrcholu Javořice se zde díky členitosti krajiny nečekaně mění a přesný popis by vydal na samostatnou studii.

Na Dvoreckém potoce fungovalo několik mlýnů navlečených na linii potoka jako korálky na sňůře. Jeden z nich byl mlýn Doubravský, stojící původně o samotě nedaleko od Skuhrova mlýna v těsné blízkosti českomoravských hranic. Doubravský mlýn má dávný původ, mlýn i rybník se připomíná roku 1366 jako majetek majitele Studené Dětřicha. Koncem 19. století byl vodní mlýn upraven na parní pohon, v r. 1888 zde byla postavena přádelna na vlnu později přeměněná na továrnu na pletené bavlněné a vlněné zboží majiteli Adlerem a Singerem, energii z vody jí dodávala vodní turbína vyrábějící vlastní elektřinu, zaměstnání v ní našlo až 130 lidí z blízkého okolí a stala se jedním z nejvýznamnějších textilních podniků v regionu. Po proudu nejbližším mlýnem nacházejícím se již na katastrálním území Zahrádek byl mlýn Peltanův, na němž hospodařila stejnojmenná rodina již od roku 1628[1] a v osudech živnosti vykazoval velké podobnosti mlýnu Skuhrovu.

První doložená zmínka o vesnici Zahrádky pochází z roku 1353, kdy jsou v Deskách brněnských jako pánové ze Zahrádek zapsání bratři Bořek a Ctibor ze Zahrádky (Stybor et Bozco fratres de Zahradca et in Dworzecz).[2] Usuzuje se, že ves je patrně i staršího původu, na zahradě domu č. 13 byly nalezeny tuhové nádoby z doby slovanského osidlování, a August Sedláček se ve svém Místopisném slovníku Království českého domnívá, že také zmínka z roku 1292 o vísce Zahrádčici se vztahuje na Zahrádky.[3] Prameny pro středověkou etapu zahrádeckých dějin jsou velmi sporadické, přesto se však vladykové ze Zahrádek často vyskytují v listinách (1367 Petr Pecenec ze Zahrádky, 1378-1406 Přibík a Jan ze Zahrádek, 1499 Oldřich a Jan ze Zahrádek) většinou jako svědkové různých transakcí okolních pánů, rytířů a zemanů. Zeměpisná poloha na okraji zemské hranice mezi Čechami a Moravou[4] předurčila další osudy vesnice – po vymření pánů ze Zahrádek ji nakrátko jako jeden ze svých hraničních bodů panství zakoupili pánové z Hradce, čímž ji definitivně připoutali k Čechám.[5] Roku 1496 Jindřich z Hradce, nejvyšší komorník království Českého, vesnici Zahrádky zmiňuje v souvislosti se zápisem do zemských desek v listu městské hradecké radě.[6]

Přibližně roku 1509 jsou Zahrádky již pevně majetkem panství města Jindřichova Hradce,[7]

a to až do zrušení poddanství a vrchnostenské správy v roce 1848. Po roce 1850 správně spadaly Zahrádky k okresnímu úřadu Jindřichův Hradec, krátce v letech 1949-1960 vystřídala obec Zahrádky správní příslušnost k Jindřichovu Hradci s Dačicemi.

Dvorecký potok obtékající obec a mlýn se nachází na jejím samém okraji. Zřejmě nejstarší zprávou ne přímo o mlýnu, ale o blízkém okolí, je zmínka z pergamenové listiny z roku 1547, která řeší spor o vodu na rybníky mezi poddanými obce Zahrádky Hřavou a Machkem s Jindřichem Radkovcem z Mirovic. Porpvé je v této listině jmenován rybník Korytník [8] tvořící zase znovu od 1998 neopakovatelné prostředí Skuhrova mlýna.

V roce 1691 po smrti Františka Leopolda Viléma Slavaty bylo slavatovské dědictví rozděleno na 5 dílů, o dva roky později v roce 1693 bylo provedeno nově vyměřování hranic panství, které bylo rozděleno a konečný pátý díl obsahující Telč, Studenou a Kunžak a připadlý pozdějšími sňatky Lichstenštejnům obsahuje ve svém popisu rovněž zmínky o Dvoreckém potoce.[9] V roce 1791 mezi 4. až 28. červencem proběhlo nové vyměřování hranic mezi panstvím Telč a panstvím města Jindřichova Hradce. V přesných popisech (na metry i kroky) probíhající hranice je zmíněn pod poř. číslem 188-192 její průběh – klikatí se po okraji lesa Bukovice, v některých pasážích těsně kopíruje břehy Dvoreckého potoka a na polích „Josefa Skuhry, mlynáře ze Zahrádek“ byl umístěn hraniční kámen.[10]

V pozemkové knize pro obec Zahrádky je poprvé mlýn č. 20 (později 39) „jako mlýn pod rybníkem Koretníkem“ uveden v roce 1588, kdy jej vlastnil mlynář Prokop. Zápisy jsou však pro časové rozmezí 1588-1624 písařem přeškrtány, přesto se z nich dá vyčíst, že jej před rokem 1614 po Bartoši Vohaříkovi převzal Jíra Mátlů, ten coby Jíra Mlynář mlýn i grunt roku 1625 prodal za 250 kop grošů Jírovi Hánků, obě strany si stanovily roční splátky celkové sumy, přičemž první proběhla už roku 1626. Téhož roku však Jíra Hánků prodal nesplacený mlýn „Pánům Purkmistrům“, tedy městské radě jindřichohradecké. Roku 1637 vrchnost prodala mlýn Václavovi Mlynáři rovněž za sumu 250 grošů, tento mlynář se roku 1638 finančně vypořádal se sirotky a s vdovou po Jírovi Mlynářovi. Po jeho smrti v roce 1657 se sirotci (4 synové a dcera) rozdělili o 110 kop gr. a hospodářem se stal nejstarší syn Jakub Václavů, po jehož smrti v roce 1676 se k vdově přiženil Martin Skuhra. Roku 1691 mlynář zemřel a hospodaření převzal syn Řehoř Skuhra, ten však pro nezdraví prodal mlýn s gruntem roku 1710 nejdříve městské radě jindřichohradecké a ta Mikuláši Tutarovi neb Skůrovi za 275 kop gr. V prodejích za svými předchůdci nezaostal ani on, když prodává své hospodářství zeti Jiříkovi Štěpánovi za 300 kop gr. a Jiřík roku 1724 za 417 kop gr. „pro nemohoucnost“ nejprve rychtáři a konšelům zahrádeckým a poté Matějovi Outěchovi nebo Skuhrovi.[11]Po celou druhou polovinu 18. století se mlynářskému řemeslu věnovaly další generace Skuhrů- po smrti Matěje Skuhry roku 1750 jeho syn Josef a dále vnuk rovněž Josef. [12] Pro druhou polovinu 18. století a první třetinu 19. století zápisy v gruntovních knihách (pozemkových) pro obec Zahrádky chybí, dochovaly se pouze seznamy domů a nemovitostí z vesnic poddaných k městu Jindřichův Hradec mající podobu rejstříků k původním pozemkovým knihám, a jako pramen informačně neposkytují dostatek informací k rekonstrukci dějin mlýna. V kombinaci s jiným typem pramene, tedy s matričními knihami, lze vystopovat další mlynáře, takže ve Skuhrově mlýně už s novým číslem popisným 39 figurují další generace rodiny Skuhrovy – Ondřej Skuhra (1779-1840) a František Skuhra nebo Outěcha používající starodávné tzv. jméno po chalupě. Rodina, kterou František založil sňatkem v roce 1835 [13] s Marií Annou Peltanovou z již zmíněného nedalekého a druhého rovněž zahrádeckého Peltanova mlýna, spojila historicky obě mlynářské živnosti v této obci a také mimo ní, poněvadž necelých pět let trvající zdravotní obtíže (1846 se ve Františkově rodině narodilo poslední dítě) ovlivnily provoz mlýna v tom smyslu, že samotné fungování mlýna bylo ohroženo a tak matriční zápisy[14] poskytují údaje o tom, že v roce 1847 byl pronajat Pavlu Kudrnovi, mlynáři z nedalekých Panských Dubenek, ještě roku 1851 je na mlýnu jako další nájemce uváděn Silvestr Ille, člen slavné a známé mlynářské rodiny v celém jindřichohradeckém regionu.Po úmrtí Františka v lednu 1851 se vdova Skuhrová rozená Peltanová provdala v listopadu 1851 za Ignáce Svobodu, mlynáře z obce Hříběcí[15]. Skuhrův mlýn tak dostal v polovině 19. století nového majitele s novým jménem bez přerušení rodové kontinuity, mlynaření na něm zůstalo zachováno a až s přelomem století 19. a 20. Svobodova rodina začala realizovat i jiné způsoby hospodaření než klasické mletí a zpracování obilí – výrobu betonových tašek a cihel.[16]

Mletí obilí a práce s touto činností spojené patří k nejstarším historicky doloženým řemeslům, četné důkazy přinesly archeologické nálezy ze starověku a raného středověku (ruční kamenné mlýny, mlýny na vodě apod.). Mlynáři (také náchlebníci) neměli až do 18. století vlastní cech, ale byli většinou organizováni v cechu pekařském. Ve svém znaku měl cech mlynářský žluté palcové, tj.ozubené kolo.Ještě před zavedením cechovních pravidel se však mlynáři řídili určitými předpisy, např. Artikulemi mlynářů z roku 1530 nebo např. Mlecím nařízením z roku 1804 týkající se např. přesného způsobu navádění vody, technologie mletí, hygieny, obchodování s výrobky apod. Z pohledu poddanské závislosti obce Zahrádky je v cechu pekařském, mlynářském a perníkářském města Jindřichův Hradec zaznamenán v roce 1747 pouze Josef Skuhra coby mistr mlynářský pod pořadovým číslem 78 bez jakéhokoliv bližšího určení místa mlýnu, velikosti apod. [17]

Novější zmínky k fungování Skuhrova mlýna, jeho technickému vybavení, personálnímu obsazení a také k obchodním záležitostem jsou v pramenech druhé poloviny 19. století a století dvacátého velmi skoupé. Např. vodní kniha, kterou vedly okresní úřady po r. 1850, neobsahuje žádné dokumenty k provozu tohoto mlýna.[18]

Skuhrův mlýn byl mlýnem s největší pravděpodobností poddanským, náležel k panství města Jindřichova Hradce. Jeho historie jevící se v 17. a 18. století jako nepřetržitý boj o přežití projevující se neustálým prodáváním mlýna není ničím jiným než udržením živnosti. Až v druhé polovině 18. století dovolily společenské i rodinné poměry konsolidovat rodině Skuhrově svou existenci na mlýně a veškerém majetku k němu přináležejícím. Absence pozemkových knih z 19. století nedovoluje přesně zmapovat, o jaký majetek šlo, o jaký způsob poddanské závislosti tohoto mlýna se jednalo. Připoutání několika generací rodiny Skuhrovy a poté Svobodovy je pochopitelné, kromě důvodů existenčních a profesních je držel také malebný kout Českomoravské vysočiny.

Skuhrův mlýn byl mlýnem potočním, na vodu svrchní a od roku 1918 poháněn pomocí dvou Francisových turbín o výkonu 5 kWh u menší a 13 kWh u větší při spádu 4,4 metrů, vyrobených ve Škodě Plzeň.

[1] Státní okresní archiv Jindřichův Hradec, fond Archiv města J. Hradec, Poznamenání gruntů poddaných obci hradecké přináležejících (1614)1603-1747, inv.č. 214, sign. 171, kniha č. 144.

[2] Desky brněnské, ed.., II, 18/108

Profous-Svoboda: Místní jména v Čechách, IV,Praha 1957, s. 707.

[3]Sedláček, August.: Místopisný slovník Království českého, Praha 1908, s. 1001.

[4] Sommer: Das Königreich Böhmen, X, Praha 1842, s. 243.

[5] Sedláček, s. 1001.

[6] Teplý, František.: Dějiny města Jindřichova Hradce, J. Hradec 1927, I/2, s. 97.

[7] Teplý: Dějiny města Jindřichova Hradce, I/2, s. 162.

[8] Teplý, s. 283

[9] Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení J. Hradec, fond RA Slavatů, popis panství z r. 1693,karton 80.

[10] Státní oblastní archiv v Třeboni, oddělení J. Hradec, fond Velkostatek J. Hradec,popisy hranic panství, karton 40

[11] SOkA J. Hradec, fond Archiv města J. Hradec, Poznamenání gruntů poddaných obci hradecké přináležejících s původním jmenným rejstříkem, (1614)1603-1747,kniha č.144, sign. 171, inv.č. 214 (celé dějiny mlýna)

[12] SOA Třeboň, fond Sbírka matrik Jč. kraje, římskokatolický farní úřad Studená, matrika narozených, oddaných a zemřelých, svazek 1, z let 1706-1755.

[13] SOA Třeboň, fond Sbírka matrik, řím.-kat. farní úřad Palupín, matrika narozených, oddaných a zemřelých, svazek 1, 1785-1853, také SOkA J. Hradec, fond Archiv města J. Hradec, kniha č. 144.

[14] SOA Třeboň, matrika táž.

[15] SOA Třeboň, Sbírka matrik, řím.-kat. farní úřad Palupín, matrika oddaných, svazek 5, z let 1844-1907, s. 7.

[16] Soukromá sbírka rodiny Kohoutovy

[17] Klempera,J.: Vodní mlýny v Čechách, V, Praha 2002, s.11-13.

SOkA J. Hradec, fond Cech pekařský, mlynářský a perníkářský J. Hradec, Kniha mistrů se jmenným rejstříkem, 1708-1894, kniha č. 4

[18] SOkA J. Hradec, fond Okresní úřad J. Hradec, vodní věci 1907-1936, sign. 11/5, karton 305-310, vodní kniha

1936-1940, sign. X/16a-d, kart. 745.